Kdo sakra jsem?

Nemá ráda, když někdo píše na blog věci ze soukromí. Z rodiny už vůbec ne, ale i o klucích a tak. Ale.. Něco na tom bude. Asi je na čase vám to vyklopit. Dříve jsem měla první blog, všechno klapalo, jenže... Nějak se zasekl motor. A to já. Potom jsem šla jinám, nakonec jsem kvůli komerci Novy, tudíž i blogu(kterou už z principu nezapínám, až na vyjímky) a tak jsem byla na jedné adrese na blogspotu. Ale uvědomila jsem si, že po asi dvou a něco letech blogování jsem se ještě pořád nenašla. Je to promě teď těžké. Mám kamarádky, který zbožňuju, ale oni... jsou trochu jiný. Já jsem nenapravitelný snílek a oni spíš... holky co jen sbíraj naušnice se sladkostma, no prostě snad víte, co tím chci říct. Někdy nevím, kým chci být. Nemyslím povolání, ale... na jednu stranu jsem přeslazená puberťačka, ne druhou přísná novinářka, ale já jsem ten největší snílek, s tou nejkrásnější fantazií, jakou můžu mít. Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Nečtěte to. Jděte si koupit muffinový náušnice.

Miluju tohle. Když to slyším/vidím, vím jaký to je mít tam trému a bát se něco říct, natož ještě zpívat. 

Vaše nemaffinová Luka. :)

Ahoooj!

Žeru tenhle víkend. Dneska jsme byly s mamkou v Praze a navštívily jsme Ikeu. Já si vybrala dokonalý sklenice na bonbónby, který budu zdobit, formu na dort ve tvaru srdce, lampičku ale hlavně...

Trááámtadadáá. Takhle teď vypadá můj pokoj. I love it.

Luka.

Znáte ten pocit,...

když máte touhu cestovat, je to jedna z nejhorších, ale zároveň nejkrásnějších věcí. Horší to je však za okolností, které mne pronásledují poslední dobou a se mnou i zbytek republiky. A tím myslím závěje, mráz, který pronásleduje moje rty, ruce je mi zima a na slunečné Peru, Mexico city nebo Čínu můžu zase zapomenout. Sbohem, ty únavo, která mne potkává jen na letišti. Zatím nashle, otravným cestujícím, kteří do mě neustále kopou.


Jedna, kterou jsem složila když nás autobus odvážel na letiště v Egyptě.

                                              Drkotavým autobusem,
                                              ke dvoum křídlům,
                                              dvě rány do zad,
                                              a cigaretový kouř,
                                             nás vezou dál.

Západ slunce, Egypt, Sinajský poloostrov. Písek pálil do chodidel, slunce oslnilo moje oči. Už se mi zase vybavuje ten pocit dovolené. Chci někam jet, nenávidím zimu.

Jak už jsem napsala do svého nekonečného seznamu věcí, které miluju,


ZBOŽŇUJU PALOMU FAITH.


Je pro mě něco jako stvoření dokonalosti, inspirace...

Vítám zbloudilé duše.

Jmenuji se Luka, miluji retro, staré věci, tajemno, trhaní papíru, když si něco zlomíte a pak nemusíte cvičit(dokonce ani na klavír), staré mapy, mojí sbírku starých knih, propisky, poznámkové bloky, které člověk zaplňuje zbytečnostmi, Suzanne Vega, čaje(ty sypané), hru na klavír, začínání od znova, snění, dlouhé seznamy toho, co mám ráda, kafe, psaní na stroji(víte, ten zvuk, co zní jako vlak), porážení otravných lidí v hloupostech(i v plivání pecek se dá vyhrát), ovoce, Paříž, cestování, Stevena Leacocka, Londýn, anglický humor.

Co nesnáším? Ale no tak, toho už moc není. Hodně lidí se mě ptá, jak dokážu mít se pořád tak dobře. Můj život není vždycky perfektní, ale já žiju přítomností a jednám. 

Taky má maličkost fotí. Ale Luka už toho řekla dost.

Luka.     

To fotila moje maličkost. Kolíčky.